Lidé chtějí, jak je odedávna známo, bydlet. A pokud si to řekneme ještě přesněji, pak bydlet nejenom chtějí, ale také potřebují. Protože střecha nad hlavou skýtá mnohé přednosti, jež lidé, kteří ji nemají, postrádají, a to i citelně.
Ale protože není vlastní bydlení souzeno automaticky každému, a to především vzhledem k ceně, jež se za toto musí stůj co stůj zaplatit, berou si ti, kdo ve svém bydlet chtějí, ale nemohou, docela často hypotéky. Prostě si půjčí peníze na koupi zvoleného objektu, za něž se právě takovým objektem zaručí, a pak už se jenom splácí. S tím, že až bude vše splaceno, stane se člověk právoplatným majitelem této nemovitosti a má vystaráno.
Jenže i ta nejlevnější hypotéka něco stojí. U každé hypotéky se musí hradit dohodnuté splátky, každou provázejí nějaké ty úroky a poplatky. A protože jsou hypotéky dlouhodobou záležitostí, protože se tu naprosto obvykle splácí po desetiletí a doby a poměry se jak známo mění, nejednou dojde k tomu, že splácející člověk jednoho dnes zjistí, že už to, co si vzal, není ideální.
Dříve pořízená hypotéka na bydlení se může prodražit třeba ve chvíli, kdy končí její fixace. Prostě je tu po určitou dobu stabilní úročení, jenže jakmile tato doba uplyne, může se poskytovatel oné hypotéky rozhodnout, že úročení zvýší. A ten, kdo dluží, to musí buď akceptovat, nebo to může všechno splatit a tím se tohoto závazku zbavit.
Anebo se také může objevit nová nabídka, jež je výhodnější než ta stávající a jež tu dříve nebyla. A to zamrzí.
Ovšem nikoho to mrzet nemusí, protože existuje i možnost refinancování hypotéky. Tedy je možnost obrátit se na (zpravidla) jinou finanční instituci, jež onu levnější alternativu nabízí, a dohodnout se tu na tom, že si člověk vezme tuto výhodnější půjčku s tím, že z ní splatí tu dosavadní. Čímž se člověk zbaví nevýhodnější půjčky a polepší si. Což je rozumné. Protože kdo by platil víc, než musí, že?
